Rozvodový proces

Poznámky k textu:

  • Pro základní přehled stačí přečíst tučně zvýrazněné pasáže.
  • Celý text je protkán odkazy na konkrétní dokumentaci, jež se zobrazí po rozkliknutí, a to buď v anglickém, českém nebo japonském jazyce. Přiložené emaily a dopisy jsou často graficky upraveny, jejich originální podobu však lze najít zde: (Dokumetace)
  • V celém příběhu píši o sobě sama ve třetí osobě. Tento způsob mi pomáhá udržet si od celé věci potřebný odstup.

Rozchod

Když koncem léta 2016 přiletěli Ondřej a Fukiko do Japonska, nacházel se jejich vztah už ve vážné krizi. Bylo to v tu dobu přesně sedm let od doby, kdy spolu začali být.

Ondřej byl v prostředí Fukičiny rodiny jako vždy značně nesvůj a Fukičino nepřátelské chování zatím vygradovalo do takové míry, že se stalo pro Ondřeje téměř neúnosným. Velmi se trápil. A když se pak ještě jednoho dne Fukiko sešla s jejím novým mužem za Ondřejovými zády, bylo to už na něj moc. Navrhl tehdy partnerský rozchod v rámci manželského pouta a Fukiko jeho návrh uvítala. Rozešli se tedy, ale zůstávali dál manželé. A Ondřej pak odešel na dva měsíce do Zenového kláštera, jehož návštěvu plánoval už dávno před příletem.

Jejich partnerský vztah nebyl dobrý a odstup rozchodu byl na místě. Ondřej však přitom nijak neusiloval o oficiální rozvod. A už vůbec si nepřál rozpad rodiny. Jen tímto krokem chránil své srdce před další bolestí spočívající v udržování důvěrného partnerského vztahu se ženou, která ho jako muže vytrvale napadá a zraňuje. Neodcházel však od Fukiko zcela a věřil, že rodinné a přátelské pouto je dále bude držet v blízkosti jeden druhého. Věřil, že se jejich vztah zatím pročistí a oni budou moci dále žít vedle sebe. A to, když už ne jako partneři, tak alespoň jako blízcí přátelé a rodiče společného dítěte. Naděje na obnovení vztahu v budoucnu tu zatím byla stále a on ji chtěl zachovat. Nepřál si tedy rozvod ani roztržení pout. A zdálo se, že Fukiko to chápe.
Jaké pak tedy bylo jeho překvapení, když se koncem listopadu 2016 vrátil z kláštera a měl před sebou od Fukiko žádost o oficiální rozvod s tím, že chce mít další děti s novým partnerem. To byl pro Ondřeje šok. Chvíli nevěděl co na to říct. Ovšem rychle se vzpamatoval a ve své touze po přátelství a co nejlepším rodinném prostředí pro dceru se rozhodl nebránit Fukiko v její volnosti. Souhlasil tedy s rozvodem.

E-mail z 28.11.2016, v němž Fukiko mluví o jejich společném rozhodnutí k rozvodu, o svém vztahu s Takashim, o tom, že ho navštěvuje i s jejich dcerou, a dále o vznětlivosti své vlastní matky

Ovšem Ondřej nesouhlasil s tím, aby jejich dcera žila jen s Fukiko a jejím novým přítelem v Japonsku, jak naznačovala. Naproti tomu od začátku razil střídavou péči půl napůl, základnu dcery v Rumunsku a také, aby v rozvodovém řízení bylo popravdě uvedeno, že důvodem rozvodu je vztah Fukiko s novým mužem. Nechtěl přitom, aby do jeho vztahu s Fukiko i s dcerkou jakkoli zasahoval byrokratický systém a druzí lidé. Vnímal rozvod zcela jen jako jejich soukromou věc a jako jeden z vnějších nástrojů Fukičiny vnitřní svobody. Chtěl to tedy mít hlavně co nejrychleji a nejjednodušeji za sebou, bez nepříjemných byrokratických oplétaček a finančních výdajů. Rozvod byl pro něj jen nedůležitá formalita, jíž sám nepřikládal příliš významu. Důležité pro něj bylo jen to, na čem se s Fukiko dohodnou ústně v soukromí. Neústupně přitom věřil ve vzájemnou důvěru a přátelství. A zdálo se, že si v tomto s Fukiko notují.

Ondřejův soupis rozvodových podmínek iniciovaný žádostí její matky, který Fukiko předal v polovině prosince 2016

Fukičina matka

Dcerku si zatím začátkem prosince Ondřej odvezl na pár týdnů na venkov na chalupu Fukičiných rodičů u města Enzan v prefektuře Yamanashi, kde s ní chtěl strávit Vánoce. Ovšem v té době už se začal silně projevovat vliv Fukičiny matky, Kumiko Kano, které Ondřej a jeho životní styl nebyl nikdy po chuti. A ona teď začala využívat své šance, aby od sebe Ondřeje a Fukiko odtrhla a zcela vyvázala jejich malou dcerku z Ondřejova vlivu.
V prosinci 2016, poté co jí Fukiko oznámila rozhodnutí o rozvodu, otevřeně vyjádřila Ondřejovi nedůvěru jako otci a všemi možnými způsoby se snažila bránit tomu, aby Ondřej trávil čas se svou dcerou. Chtěla mu pak dcerku odvézt i během Vánoc, nerespektujíc přitom důležitost tohoto svátku pro českou rodinu. Jindy pak, když ji Fukiko telefonicky žádala, aby mu dceru přivezla v termínu, na němž se s Ondřejem právě dohodli, jen rozčileně zamítla a zavěsila sluchátko, čemuž udiveně přihlížela i jejich společná přítelkyně.
Během času pak, jak vypozoroval, Fukičina matka zmatenou Fukiko vytrvale deptala a citově vydírala, dožadujíc se po ní splacení “toho všeho”, co do ní v životě investovala. Četl v tom jasné a velmi účinné pokusy o manipulaci. O to samé se posléze pokusila i u Ondřeje, ovšem ten si nijak dlužný nepřišel a na toto vydírání nereagoval. A to i přesto, že se teď kvůli rozvodu proměnila jeho rodinná návštěva a pozice hosta v nedobrovolné parazitování, kdy byl Fukičiným rodičům evidentně trnem v oku, ale přitom ho víceméně nechtěli nechat odejít, což dost dobře nechápal. A když jim nabízel za svůj pobyt v jejich venkovském domě peníze, odmítli.

Jak vyrozuměl, to co Fukičině matce vadilo na Ondřejovi snad nejvíce, bylo jakési jeho přílišné sebevědomí, což si vykládal různě, ale nikdy tomu vlastně nebyl s to úplně porozumět. Snad to mělo něco společného s tím, že Fukičina matka figurovala v jejich rodině jako jasný šéf a vadil jí možná Ondřejův přirozený cit pro osobní důstojnost, který mu příliš nedovoloval se před kýmkoli ponižovat (což na oplátku v Japonsku pozoroval jako běžnou společenskou praxi). Kdo ví... Pravdou však zůstává, že Ondřej neměl Fukičinu matku nijak v lásce a nechápal ji. A to zejména kvůli její vlastní nevraživosti a uzavřenosti vůči němu.
Ani s otcem si pak příliš neseděli, ačkoli s ním nikdy Ondřej neměl žádné otevřené rozepře a navzdory jazykové bariéře spolu dokázali najít komunikační mosty. A našli by jich snad i mnohem více, a to zejména v rámci rozvodového procesu. Koneckonců pan Jun Kano byl rozumný a přemýšlivý člověk a Ondřejovi se vždy jevil jako někdo, kdo hledá objektivní a smírná řešení. Ovšem většinu jejich společných rozhovorů překládala Fukiko a ta ve svých překladech většinou předávala jen to, co sama zrovna uznala za vhodné, a postupně Ondřejovu řeč i překrucovala a po svém doplňovala. Bylo pak tedy opravdu těžké najít s panem Kano komunikační průsečíky.
Ondřejovi nebyl nijak blízký ani způsob života Fukičiných rodičů, který byl městský a silně konzumní. Žili v malém bytě ve městě Tokorozawa v prefektuře Saitama nedaleko Tokia a to bylo zcela odlišné prostředí, než na jaké byl sám zvyklý a do nějž se narodila a v němž byla vychovávána jeho dcera. Na výchovný přístup k jeho dceři ze strany Fukičiných rodičů tedy hleděl se značným podezřením. Ovšem byl si vědom toho, že za značnou částí jeho nelibosti mohou stát jen kulturní a generační rozdíly, a proto se většinou držel stranou. Jen když začala být jeho dcera v jejich přítomnosti příliš rozjívená a svéhlavá, volil ve svém přístupu k ní spíše přísnost nežli jemnost, čímž pak vznikaly třecí plochy.

Navzdory osobnímu odstupu však Ondřej Fukičiny rodiče respektoval jako členy vlastní rodiny a ještě k tomu jako lidi o dost starší a v lecčem zkušenější než byl on sám. Rodina pro něj byla hodnota nedotknutelná sama o sobě. Jeho osobní náklonnost tedy šla na druhou kolej. Tomu však, zdá se, zas nebyli schopni porozumět oni.
Fukičini rodiče Ondřeje jako součást rodiny pravděpodobně nikdy nebrali (na rozdíl od jeho vlastní rodiny v Čechách, která přijala Fukiko zcela za svou). Místo toho se teď všemožnými způsoby snažili vyřadit ho ze hry a postavit se mezi něj a Fukiko a zvláště pak mezi něj a jeho dceru.
Držel se však zpátky a většinou svou nelibost potlačoval, jak mohl, nebo se s ní svěřil Fukiko. Někdy sice oponoval, nikdy však nebyl opravdu nezdvořilý. Alespoň ne ze svého vlastního pohledu. Ovšem zde je třeba brát v potaz, že zdvořilostní úroveň a společenské způsoby v Japonsku se zcela liší od těch českých a evropských vůbec, a Ondřej se s nimi nikdy plně neztotožnil.

Dlouhý e-mail Fukiko z 8.1.2017, v němž Ondřej popisuje svůj čas trávený s dcerou přes Vánoce 2016 a v druhé části protestuje proti narušování vztahu mezi ním a dcerou ze strany Fukičiny matky

Fukičina změna

Fukiko tlaku své matky zpočátku vzdorovala. Poté, co v půli prosince v jejich bytě v Tokorozawě Fukičina matka otevřeně a ostře vyjádřila Ondřejovi nedůvěru jako otci, aniž by se ho Fukiko jakkoli zastala, byl Ondřej velmi zklamaný a smutný. Ráno pak vzal dcerku a odjel s ní do Enzanu rozhodnutý, že poté, co tam s ní prožije Vánoce, odjede za přáteli a na cesty, a nechá dcerku s Fukiko. A to až do jejich plánovaného odletu zpět do Čech začátkem března 2017. Prostředí její rodiny, teď plné otevřené nedůvěry, pro něj bylo příliš stísněné a frustrující a on věděl, že v takové situaci by i jako otec jen těžko mohl být své dceři dobrým vychovatelem a vzorem.
Pro Fukiko, která byla toho rána zrovna pryč, nechal zatím jen vzkaz zhruba ve znění: “Tvoji rodiče mi nevěří. Je to velká škoda. Ale pokud mi nevěříš ani ty sama, není bohužel v mých silách to změnit. Po Vánocích Ti nechám Aničku, odejdu z Enzanu a už se nevrátím. Pokud se ale rozhodneš mě zahrnout do péče o ni, jsem tu pro vás.”
Poseděl pak chvíli s Fukičinými rodiči a nakonec se s nimi rozloučil slovy: “Vaše osobnosti ani životní styl mi nejsou blízké. Neladíme k sobě. Tak už to je. Není na tom nic nepřirozeného. Ani já sám zdaleka nejsem dokonalý. Důležité však je, že si nemyslím, že jste špatní lidé, a věřím, že jste dobrými prarodiči mé dcery...” Nato pak s dcerkou odešel na vlak do Enzanu a společně se připravovali na příchod Vánoc.

Fukiko však do jeho plánu zasáhla a z Enzanu ho odejít nenechala. Na Štědrý den přijela i s rodiči, předávajíc Ondřejovi krásný dopis, v němž mu vyjádřila plnou důvěru jako otci, omlouvala se, že se ho před rodiči nezastala, a žádala ho, aby v Enzanu zůstal a staral se o dcerku celé dva měsíce, až do jejich odletu. Byl to poslední dopis, v němž ještě Ondřej plně rozpoznával svou milovanou Fukiko a její dobré a pokorné srdce. Z hloubi duše jí tehdy poděkoval a na její žádost v Enzanu zůstal.

Dopis z 20. 12. 2016, ve kterém Fukiko vytváří plán péče a, mimo jiné, stále prezentuje nový dům v Rumunsku jako svůj budoucí domov

Fukiko tedy ze začátku své matce i sama sobě vzdorovala. Bohužel to však netrvalo dlouho. Brzy podlehla. A spolu s matkou pak začala porušovat dohody a sliby, ke kterým se sama zavázala. Stačil tehdy už jen týden, aby svůj návrh ze Štědrého dne vzala zpět, o čemž Ondřeje informovala v dalším dopise, tentokrát z prvních lednových dnů.
Fukiko evidentně upadla do své připoutanosti k dceři a pod silný vliv své matky, která ji teď pravděpodobně začala velmi intenzivním způsobem různě navádět a manipulovat. Na každou další schůzku s Ondřejem tak od té doby přicházela silně rozladěná a s útočným postojem, a to i přesto, že se spolu v každé předchozí schůzce vždy loučili v objetí a jako přátelé.
Ondřej tak měl v nastávajícím období svou dceru ve své péči místo původně slíbených dvou měsíců jen dva týdny, a Fukiko se před jeho očima měnila k nepoznání. Čím dál tím více v ní viděl a slyšel její vlastní matku. A z této pozice teď Fukiko i zcela přetvářela jejich společnou minulost, hanobila vše, co spolu prožili, a začala vytvářet realitu, která, z jeho pohledu, nikdy neexistovala.
Dál se přitom scházela se svým novým mužem, za nímž brala i jejich dceru, přestože ji důrazně žádal, aby ji k němu nepřiváděla. Slíbila, že to dělat nebude, ale svůj slib evidentně nedodržovala, protože dcerka před Ondřejem co chvíli otevřeně vynášela přednosti pana “Takashi-kun”, což ho zraňovalo a trápilo. Poté, co Takashiho přijal jako nového partnera své ženy, ho zcela odmítal přijmout jako “nového otce” své dcery.

Skrývání informací

Při jedné schůzce v polovině února 2017 Ondřej a Fukiko společně procházeli rozvodové formuláře a Fukiko vše vyplňovala i za Ondřeje, protože jeho japonština byla chatrná a nedokázal v ní číst ani psát. A plně Fukiko důvěřoval. Avšak za malou chvíli narazili na jakousi tajnou pasáž, která byla určena jen pro komunikaci mezi Fukiko a soudem. Šlo o její soukromé vyjádření o Ondřejovi a ona mu je teď odmítala sdělit.
Zcela ho to rozhodilo. Byl přesvědčený, že jdou k soudu společně a ne jeden proti druhému. A zatím Fukiko, zdá se, osnovala něco za jeho zády.
Rozhněval se a dožadoval se, aby mu Fukiko řekla, co tam píše. Ale ona tvrdohlavě odmítala. Nakonec však dala rovnou slib, že “to” zmírní a přepíše, zatímco obsah původního znění mu dál tajila. Nová verze zněla ve smyslu: “Ondřej je prudké a výbušné povahy, ale není třeba se ho bát. Taková je jeho přirozenost.” Původní verze tedy byla pravděpodobně o dost tvrdší…
Byl z toho silně v rozpacích, ale podepsal to. Bylo mu nakonec v zásadě jedno, co v papírech bude. Rozvodové řízení pro něj samotného nic neznamenalo. Dodnes tedy vlastně ani neví, co nakonec bylo ve formuláři uvedeno a jestli Fukiko náhodou nevrátila původní verzi, ať už v ní bylo cokoli.
Důležité pro něj byly dohody, které spolu s Fukiko uzavírají v soukromí. A ještě toho dne se v restauraci ve starobylé tokijské čtvrti Kavagoe dohodli na střídavé a v čase vyrovnané péči o dceru, již budou dodržovat až do jejího školního věku, tedy následující dva roky. Dostal přitom Fukičino slovo a to mu stačilo.
Co ho však ten den zasáhlo, byl onen transparentní akt nedůvěry a přetvářky ze strany Fukiko. To teď řešil nejvíce. Začínalo být více a více jasné, že Fukiko hraje hru na dvě strany.
Viděl to, ale stále si něco takového jen velmi těžko připouštěl. Neustále si připomínaje Fukičinu přirozenou dobrotu a cit pro pravdu, nebyl ochotný uvěřit, že by ho kdy dokázala opravdu podvést. Nevěřil, že by mu chtěla záměrně ublížit či že by dokonce byla vůbec schopna ho nenávidět.
Nedokázal si zkrátka něco takového představit. A už vůbec ne u člověka, který mu byl tolik let tak vyjímečně blízký. Hned několik dní na to pak tedy zažil další ránu, když od Fukiko dostal e-mail, v němž mu výhružně naznačovala, že pokud neproběhne rozvodové řízení v pořádku před jejich plánovaným odletem zpět do Evropy, bude mít problém nechat v Čechách a v Rumunsku Aničku s ním a jeho rodinou, jak už se dříve dohodli.

E-mail od Fukiko z 9.2.2017 („výhružný“)

Strach a přátelství

Ondřej byl z toho všeho velmi silně zmatený. Zmatený a rozčilený. Tehdy při společném procházení rozvodových formulářů na Fukiko po dlouhé době zas i silně zvýšil hlas. A nebyl za to na sebe hrdý. Nechtěl k ní přistupovat jako k nepříteli a hledal teď příčiny, proč k tomu zase došlo. Proč ta její nedůvěra a proč jeho hněv? Ptal se na to sám sebe a brzy dostal odpověď: strach. Její i jeho.
Ač byla pravda, že nepřikládal papírové rovině jejich vztahu žádný význam, přesto měl obavy z moci byrokratického systému a bál se, že zvláště pod vlivem Fukičiny matky by mohl o dcerku přijít. A ona o něj. Hlavně o to se bál, protože svou roli ochránce a vychovatele své dcery vnímal obzvláště silně a nechtěl, aby ztratila kontakt se svými českými kořeny a s vlastním otcem a aby upadla do konzumního způsobu života.
Všiml si, jak moc je tímto k dceři připoutaný, a že jeho připoutanost je tou hlavní příčinou jeho strachu. A v tu chvíli také snad více porozuměl Fukičině mateřskému poutu a domníval se, že za vším jejím podvodným a neférovým chováním se s největší pravděpodobností také skrývá strach. Strach z toho, že jí může dcerku vzít.
Bylo mu to líto. Nic takového mu nikdy nepřišlo na mysl. I kdyby na Fukiko jakkoli zanevřel, nikdy by nemohl popřít důležitost matky v životě dítěte. A ani by nebyl schopný jim oběma takto ublížit. Mrzelo ho a rozčilovalo, že si Fukiko může něco takového vůbec myslet, byla-li to pravda.
Ale nakonec se s tím smířil a dokázal v sobě najít i porozumění. Zvláště když uvážil, v jak obtížné je Fukiko situaci: pod tlakem rodiny a vlastní “šílené” matky; v citově vypjaté atmosféře rozvodu; hledající práci a poprvé v životě se stavíc na vlastní nohy; a přitom řešící vztah s novým přítelem…
Tušil, v jak velkém musí být Fukiko vypětí a co v takové situaci může s člověkem dělat strach. A znovu a znovu jí tedy odpouštěl. Viděl přitom ale, že on sám má teď před sebou velmi důležitou volbu:

  1. Buď bojovat sám se sebou, s vlastní připoutaností a strachem, o přátelství s Fukiko
  2. Bojovat s Fukiko o dceru.

Dlouho neváhal. Zvolil to první. Ze své lásky k Fukiko, i protože se domníval, že zvítězí-li tento vnitřní boj, ani o dceru nakonec nepřijde, protože v atmosféře přátelství bude Fukiko přirozeně respektovat jeho rodičovské právo. Bylo mu však jasné, že pro něco takového se musí pro tuto chvíli dcerky vzdát. Napsal tedy Fukiko e-mail, v níž jí slíbil, že se u rozvodu vzdá všech svých práv i rodičovských ambicí a i v soukromí zcela odejde z jejich života, bude-li si to přát. Jen když se konečně přestane bát…

E-mail z 11. 2. 2017, který Ondřej koncipoval jako své finální před-rozvodové vyjádření. Zároveň šlo o reakci na Fukičin “výhružný” e-mail.

Násilník

Za pár dní po odeslání e-mailu měli schůzku ve venkovském domě Fukičiných rodičů. Dcerka a tchán pobíhali kolem a Ondřej tedy požádal Fukiko, aby se šli spolu projít a měli tak klid na konverzaci. Ale Fukiko náhle radikálně odmítla. A když se jí zeptal proč, z ničeho nic na něj udeřila s tím, že z něj má strach, protože se ji pokusil v minulosti zabít.
Teď už nechápal vůbec nic. Nevěřil svým uším. Tohle nebyla Fukiko. Ne taková, jakou ji znal. Stál teď před ním někdo úplně jiný. Někdo velmi agresívní a sílící víc a víc s každým jeho ústupkem a omluvou. Nevěděl, co si s tím má počít. Postavila ho teď k tomu před opravdu nebezpečnou lež a velmi vážné nařčení. Začala z něj dělat agresora a násilníka…
Snad v tom měla opět svůj díl Fukičina matka. Ale nakonec za tím zřejmě stálo hlavně ono tolik lákavé pokušení ženy udělat ze sebe před druhými lidmi ubohou oběť domácího násilí a ospravedlnit tak potom jakékoli bezpráví, jehož se sama dopouští. A tak de facto dosáhnout čehokoli co si zamane.
Bolelo ho z toho u srdce a téměř nebyl schopný slova. Nerozuměl tomu. Nebyl vůbec důvod k takovému jednání. Ale podařilo se mu nakonec Fukiko uklidnit a naladit ji do mírného a příčetného tónu. A pak jen podepsal všechny rozvodové formuláře, které mu předložila. V duchu si už začal jen přát, ať všechna ta hrůza co nejdříve skončí.
Doufal, že čím dříve Fukiko dostane, co chce, tím dříve se snad bude cítit svobodná a v bezpečí. Vzduch se pročistí a všechno začne být OK. A věřil také, že jakmile se dostanou pryč z Japonska a z vlivu její matky, bude to zas ta rozumná a dobrosrdečná Fukiko, jak ji znal. Sám se proto snažil rozvodový proces co nejvíce uspíšit.
Ovšem pravdou bylo, že Fukiko zatím pracovala na Ondřejově pověsti násilníka dál. A hodně přitom před lidmi plakala. Většina z nich jí tak nakonec s největší pravděpodobností také uvěřila. A to pak bohužel pokračovalo i po jejich návratu do Čech a do Rumunska.

Nahrávka z dubna 2017 z Rumunska, v níž Fukiko obviňuje Ondřeje z dřívější agresivity, ale zároveň přiznává svou vlastní

Rozvod

Do rozvodového řízení si Ondřej nevzal ani právníka ani překladatele. Spolehl se na Fukiko. A nakonec ani neuvedl, že důvodem k rozvodu je jiný muž či že sám trvá na Rumunsku jako na místě bydliště dcerky. Také oficiální právo na péči o dceru přenechal plně v rukou Fukiko. Jako důvod rozvodu přitom společně uvedli jen vzájemné neshody ve vztahu. Podmínky péče o dceru pak soud ponechal zcela na dohodách, jež spolu Ondřej a Fukiko uzavřou v soukromí. Žádné peněžní alimenty přitom stanoveny nebyly.

Ondřej věděl, že velmi riskuje, ale plnil svůj slib (viz e-mail z 11. 2.), a transparentně odhazoval veškeré své oficiální zbraně, ukazujíc tak své ženě holé ruce. Doufal, že to Fukiko konečně pochopí jako akt přátelství a důvěry a nikoli jako známku Ondřejovy slabosti, a že své nově nabyté moci nezneužije. Dodnes tedy ani pořádně neví, co vlastně podepsal a samotné rozvodové papíry, odeslané na adresu Fukičinných rodičů, od Fukiko nikdy nedostal. A ani to neřešil. Hlavní pro něj byla její svoboda a štěstí a teď jen konečně a toužebně očekával výsledek.

Při rozvodu šlo všechno hladce. Samotné řízení probíhalo u soudu v tokijské čtvrti Kavagoe v malé místnosti jen se soudkyní a dvěma úředníky. Fukiko byla velmi nervózní, a Ondřej ji tedy po cestě držel za ruku a dodával jí odvahu slovy, ať si užije svůj velký den. Před řízením ji pak dal i dárek: archivní sójovou pastu miso z roku 2009, pocházející ze stejného místa, na němž se poznali. Byl to symbol začátku jejich vztahu. Po skončení řízení pak ještě jako dárek přidal kvalitní japonský nůž, tentokrát jako symbol rozseknutí jejich manželských pout. V objetí pak popřál Fukiko štěstí a nový svobodný začátek.
Dal jí teď už všechno, co jí mohl dát. Vzdal se v její prospěch všeho, čeho se vzdát šlo. Vzdal se jí jako manželky a vzdal se i svého oficiálního otcovského práva. Dal jí vše. Vše, až na jedno: jejich dceru. Tu jí totiž dát nemohl. A to jen proto, že nebyla jeho. Nepatřila mu, nýbrž on patřil jí a celou dobu věřil, že si téhle základní reality je v hloubi duše vědoma i Fukiko.
Fukiko teď měla svou svobodu i bezpečí a Ondřej podle svého scénáře věřil, že konečně začne období přátelství a férových splněných dohod. Ovšem… opět se mýlil.