Před rozchodem

Poznámky k textu:

  • Pro základní přehled stačí přečíst tučně zvýrazněné pasáže.
  • Celý text je protkán odkazy na konkrétní dokumentaci, jež se zobrazí po rozkliknutí, a to buď v anglickém, českém nebo japonském jazyce. Přiložené emaily a dopisy jsou často graficky upraveny, jejich originální podobu však lze najít zde: (Dokumetace)
  • V celém příběhu píši o sobě sama ve třetí osobě. Tento způsob mi pomáhá udržet si od celé věci potřebný odstup.

Začátek vztahu (2009–2010)

Ondřej byl z Čech, Fukiko z Japonska. Poznali se v létě roku 2009 v Japonsku během workshopu jednoho tanečního mistra, který je učil o lidském těle, o svobodě výrazu i o lidské přirozenosti jako takové. A také o farmaření a ekologickém způsobu života, který on sám na své venkovské farmě v prefektuře Yamanaši praktikoval. Jmenoval se Min Tanaka a byl pro ně pro oba velmi důležitým zdrojem inspirace.
Ondřej a Fukiko se na jeho farmě do sebe zamilovali a po návratu z workshopu prožili pět měsíců velmi vášnivého a romantického vztahu. Ondřej tehdy v Čechách právě skončil divadelní studia na umělecké akademii a dokončoval obor sociální antropologie a environmentalistiky na jiné, tentokrát vědecké univerzitě v Brně. Fukiko zatím studovala současný tanec na akademii v Bruselu a oba se vzájemně v Čechách a v Belgii frekventovaně navštěvovali.
Ondřej pak odjel na Nový Zéland, Fukiko mezitím dokončila školu a setkali se až za dalších pět měsíců v Japonsku, kde se rovnou zasnoubili. A od té doby spolu cestovali, pracovali i umělecky tvořili.

Cestování 2010–2012

Ondřej byl duší antropolog a jeho velkým životním tématem a vášní bylo studium člověka. Ovšem pouhá teorie a intelektuální přístup akademického světa ho neuspokojovaly a rozhodl se tedy vyrazit do světa a studovat člověka přímo: jeho kulturu a prostředí, jeho tělo i mysl, jeho náboženství, a nakonec i hranice lidských možností a schopností. V následujících letech proto trávil svůj čas s rozličnými společnostmi a komunitami i v nejrůznějších přírodních prostředích a ekosystémech na různých místech světa. A vystavoval se přitom náročným životním situacím, zkoumaje sebe sama a limity svých vlastních schopností.
Dá se říci, že přitom hledal určité základní pravdy o člověku a o sobě samém, na jejichž podloží pak budoval systém svých životních hodnot a filozofie. Studoval u duchovních autorit různých kultur i náboženských směrů a za tím účelem trávil čas v budhistických a křesťanských klášterech, v indických ašrámech nebo i vprostřed kmenových struktur domorodých obyvatel Nového Zélandu. Diskutoval se stařešiny kmene, s představenými klášterů i s nejrůznějšími poustevníky a mnichy a studoval jejich duchovní praxi, kulturu a způsob myšlení. A Fukiko bral při tom na těchto studijních cestách s sebou.

Náplní jejich cest však nebylo pouze vnitřní vzdělávání...
Cestovali velmi alternativním způsobem. Ondřeje a Fukiko spojovaly podobné ekologické, společenské i duchovní ideály a už během cest se tak většinou drželi poblíž přírody a vždy se snažili být co nejsoběstačnější, nejekologičtější a žít s minimálními finančními náklady. Často se zastavovali a pracovali na ovocných farmách, učili se permakulturním a tradičním zemědělským technikám od různých komunit i jednotlivců a studovali přitom jejich kulturu, zvyky i nejrůznější způsoby obživy.
Ve všech zemích se pokoušeli žít s místními lidmi jejich vlastním způsobem života a při cestách se pohybovali většinou pěšky, stopem nebo velmi základními dopravními prostředky.

Tento typ cestování dovoloval poznat navštěvované země a kultury velmi autentickým způsobem. Ale také to byl velmi tvrdý trénink těla i osobnosti a náročný životní styl. A to zejména pro Fukiko, která byla jemná dívka, pocházela z bohatých tokijských poměrů a neznala do té doby de facto o moc více než jen svět tance. Byla to pro ni velká výzva a často zatínala zuby. Ale přitom plně důvěřovala Ondřejovi a oddávala se jemu a jeho cestě. A Ondřej byl zatím cílevědomý, tvrdý a neústupný ve svých nárocích, ale zároveň Fukiko chránil, cítil za ni svou zodpovědnost a nesl tíhu veškerých jejich plánů a rozhodnutí, které Fukiko obvykle nechávala zcela na něm. A vedle toho od ní občas dostával pořádně za vyučenou, když zakolísal. Jakmile se totiž jednou ujal v jejich vztahu vůdčí pozice, nebyla mu příliš tolerována slabost.
V jeho silných časech ho však Fukiko naopak velmi respektovala a jeho vůdcovské manýry veskrze přijímala až s nevýslovnou trpělivostí a oddaností. Jemně a s láskou o něj pečovala a někdy, když se příliš ztrácel ve svých vlastních myšlenkách, přispěchala i s moudrou radou a hlubokým nadhledem. Byla mu oporou a dávala mu obrovskou sílu do života. A on v ní tehdy viděl opravdovou Japonku starých časů: oddanou a moudrou “ženu samurajovu”, které vládl, ale které si zároveň hluboce vážil.

Krátký animovaný videosestřih o cestovatelských letech Ondřeje a Fukiko

Svatba 2012

Na začátku roku 2012 dorazili společně do České republiky, aby ukončili své téměř dvouleté zasnoubení. Vzali se pak v severních Čechách, v místě Ondřejova původního bydliště.
I svatba sama byla pojata velmi umělecky a ekologicky a byla zvláštní už tím, že trvala tři dny. Proběhl při ní například Ondřejův pěvecký koncert v kostele, prezentace soběstačného životního stylu na cestách i japonský čajový obřad. Fukiko zatím vedla spolu s Ondřejovou maminkou kuchyni, jejíž pokrmy se skládaly z jednoduchých receptů posbíraných na cestách, připravených převážně z lokálních surovin.
Samotný obřad si Fukiko a Ondřej zorganizovali sami formou uměleckého představení na místním zámku, v němž skrze tanec a hudbu před svatebčany vyjadřovali co pro ně svatba a jejich vztah znamená. Oficiální ceremonie na radnici poslední den už byla spíše jen nutná formalita, přestože byla sama velmi milá a dojemná.

Společné představení Ondřeje a Fukiko uskutečněné zhruba půl roku po svatbě na Slovensku spolu s jedním z předních slovenských fujaristů

Těhotenství a porod 2012–2013

Chvilku po svatbě spolu Ondřej a Fukiko odjeli na tři týdny na líbánky na jednu horskou samotu ve východních Čechách a hned nato pokračovali ve své studijní cestě.
Tentokrát se vypravili do tradiční české vesnice Šumice v jižním Rumunsku, která tam byla založena na počátku 19. století a která si dodnes zachovává svůj starý charakter. Tam se opět učili od místních jejich kultuře a způsobu života a studovali soběstačnost. A tam také Fukiko otěhotněla.
Zhruba po čtyřech měsících tak svá studia v Rumunsku ukončili a zejména kvůli porodu se uchýlili téměř na rok do Japonska. Byl to první porod a bylo tedy důležité, aby se při něm Fukiko cítila v bezpečí domácího prostředí.
V Japonsku samém pak dlouho hledali příhodné místo k porodu, až ho našli v jedné podhorské vesničce v Naganu, kde objevili i milou porodní asistentku. Usídlili se ve vypůjčeném lesním domku na okraji terasovitých polí a žili tam farmářským a uměleckým způsobem života. A tam také 19. 6. 2013 Fukiko, nakonec jen s asistencí Ondřeje a jedné jejich přítelkyně, porodila holčičku, jíž dali jméno Anna (jméno vybrala Fukiko pro jeho mezinárodní charakter i jako vzpomínku na Ondřejovu zesnulou babičku, která se rovněž jmenovala Anna).

Soběstačný porod: Film, který Ondřej režijně vytvořil v roce 2014 o jejich porodním příběhu a který jen v Čechách dodnes shlédly desetitisíce diváků (japonsky a česky s českými titulky)

Soběstačnost 2013–2015

Když bylo děťátku půl roku, odjeli spolu Ondřej a Fukiko zpět do jižního Rumunska, které se teď mělo stát jejich domovem. Usadili se tam opět na okraji původní české vesnice Šumice v malém statku na okraji lesa. Pokračujíce pak ve svém ekologickém a soběstačném životním stylu, začali farmařit a Ondřej jim oběma nastavil tvrdá pravidla života. Snažili se žít bez závislosti na penězích a na moderním politicko-ekonomickém systému vůbec. Intenzivně se přitom vraceli k přírodním kořenům a ke starým tradicím.
Zakazovali si vše, co nějak poškozovalo životní prostředí či co bylo příčinou globálních sociálních nespravedlností. Ze svého života tak vyloučili veškeré chemikálie, ze začátku i veškeré stroje, neměli elektřinu a výrazně omezili i váhu peněz ve svém každodenním životě.
Žili tedy veskrze ve velmi primitivních podmínkách, spoléhaje přitom plně na sílu vlastního těla a mysli a jeden na druhého. Ondřej přitom dál určoval směr a Fukiko ho následovala. Přitom však šli po své cestě společně, vyznávajíc stejné hodnoty a plníc každý svou roli ve společném rodinném životě.

Svoboda a svědomí v kočovnických botách: Film, o jejich životním stylu, který Ondřej režijně zpracoval v roce 2014 za vydatné pomoci Fukiko (japonsky a česky s českými titulky).

Ondřejův článek v časopise Veronica z roku 2015, v němž podrobněji popisuje důvody, proč se s Fukiko usadili v rumunském Banátu.

Těžkosti

Jejich životní styl nebyl snadný a někdy přicházely opravdové výzvy. Už v Japonsku si samotný domácí porod bez pomoci lékařů vyžadoval velkou obezřetnost, mnohá studia a přípravy a nakonec i boj s okolní společností. A samozřejmě a zejména: boj s vlastním strachem.
Také, když vytvářeli své hnízdo v Rumunsku, naráželi na obrovské překážky a těžkosti, když museli nejdříve žít i s malým dítětem na minimálním prostoru mimo civilizaci a přitom za plného fyzického nasazení při opravě domu a farmaření. Fukiko tehdy dokonce onemocněla bolestivou kožní infekcí a nemohla skoro dva týdny pořádně chodit ani kojit, zatímco Ondřej obstarával dceru, opravu domu i většinu domácnosti. A nevýslovně náročná pak byla i cesta, kterou podnikli s koněm a roční dcerkou přes Rumunsko, kdy během dvou měsíců přešli pěšky zhruba 400 km vyšších Karpat. To byl jejich poslední velký cestovatelský sen a pro Ondřeje také vrcholný soběstačný počin nutný k nabytí pocitu nezávislosti.

Krátký video sestřih o putování rumunskými Karpatami (2014)

Interview s Ondřejem v časopise eMontana o cestě Karpatami a o vnitřních rovinách jeho životního stylu

Konflikty

Byl to velmi náročný a velmi fyzický životní styl. A jaký byl jejich život, takový byl i jejich vztah. Náročný a fyzický. Oba byli velmi tělesně a citově založení lidé se silnými emocemi. Oba umělci: Ondřej cirkusák a hudebník, Fukiko tanečnice. V tom si navzájem ladili. Avšak zároveň byli velmi odlišní. Muž a žena. Čech a Japonka. Ona jemná a mlčenlivá, on expresívní a intelektuálního založení. Někde se potkávali, jinde však zcela rozcházeli.
Jazyk a verbální dorozumívání vůbec bylo třebas pro Ondřeje a Fukiko velmi častým zdrojem nedorozumění. Nejvíce je pak naopak spojovala zejména nonverbální komunikace, společný směr a hodnoty. A samozřejmě láska a s ní spjatá i jakási hluboká vzájemná kompatibilita. Velmi se totiž doplňovali a přitahovali se. Téměř jako dva magnety dvou zcela odlišných polarit.
Milovali se a stáli při sobě. A byli si zároveň nejlepšími přáteli. Navzdory všem osobním rozdílům si nakonec v hloubi duše nebyli s to si s nikým rozumět tak dobře jako sobě navzájem. A to hlavně v prvních letech jejich vztahu.

Ovšem o co více se časem dostávaly do popředí Ondřejovy vzdělávací a soběstačné ambice a čím více sílila Fukičina role matky a vůbec rodinné a manželské úlohy jich obou, láska postupně ustupovala potřebě a jejich vztah se měnil z milostného více na formální a závislostní. A s tím se také stupňovaly jejich hádky a konflikty.
Oba byli velmi hrdí lidé. Ondřej byl ješitný muž dominantní povahy, Fukiko hrdá Japonka z pohodlných až rozmazlených rodinných poměrů. A s ohledem na jejich osobní náturu i náročný styl života byly i jejich konflikty nezřídka velmi vypjaté, připomínající hlučnou “italskou domácnost”, plnou křiku, rachotu a silných výrazů.
A někdy došlo i k tělesné výměně postojů. Fukiko tak třeba jednou prudce hodila po Ondřejovi své jídelní hůlky, jindy mu s opovržením plivla do obličeje nebo mu i vychrstla vařící fazole na hlavu rovnou ze sporáku. Její jemnost a mírnost byly v těch chvílích tatam.
Ondřej na oplátku do Fukiko někdy hrubě strčil, přidržel ji zuřící u stěny nebo ji při hádce vytáhl ven z domu a vyhodil ji před dveře. Přišla i chvíle, kdy si vzájemně vyměnili několik kopanců a jednou pak Ondřej v silném rozčilení Fukiko i prudce uhodil do ramene.
Přestože to však někdy bylo divoké a hlučné, nakonec vždy jen nárazové a dočasné. Pokaždé jim totiž oběma rychle došlo, že vyvádí hlouposti a brzy se usmířili. Byly to všechno šarvátky a přetahovačky, které se rychle uklidnily a při kterých si neměli jeden druhému co vyčítat, co se uštědřených psychických i fyzických políčků týče. A nikdy přitom nedošlo k ničemu, co by se snad dalo nazvat “domácím násilím”, v němž jeden je agresorem a druhý nevinnou obětí. To nikoli. Oba byli v těchto konfliktech agresory a oba oběťmi. A to jak jeden druhého, tak i svého vlastního hněvu.

Transformace

Ovšem jejich vztah se přesto postupně dostával do těžkostí. Už od narození jejich dcery, začátkem léta 2013, Ondřej cítil, že se od sebe s Fukiko vzdalují. Méně si rozuměli a láska slábla. A když byl dcerce rok a půl, dosáhly už jejich vzájemné rozepře takové intenzity, že bylo potřeba s tím začít něco zásadního dělat.
Žili náročným životním stylem, neustále se přemisťovali z místa na místo, pohybovali se na okraji společnosti a veskrze kamkoli přišli, byli za podivíny. Na každém kroku na ně tak vždy čekala nesnadná výzva.
A teď, když podnikli svou výpravu přes Karpaty s koněm a trávili zimu na Slovensku, byli tím vším už opravdu vyčerpaní. Alespoň Ondřej určitě. Od samého začátku jejich vztahu pracoval nepřetržitě naplno a cítil teď, že je blízko okraje svých sil. Do toho vážněji onemocněl chronickou gastritidou doprovázené častými bolestmi žaludku a nevolnostmi, a to mu nijak nepřidávalo na fyzické ani psychické pohodě. Vlastně se nacházel ve stavu permanentní únavy a podráždění.
A bylo to i tehdy, kdy uhodil Fukiko rozčilením do ramene. Byl to snad jejich vůbec nejvážnější konflikt, a Ondřej si ho pak dlouho vyčítal. A to i přesto, že se na místě ihned sám potrestal několika údery těžkou kuchyňskou pánví do hlavy, až téměř ztratil vědomí, a přestože se mu Fukiko později sama omluvila s vědomím, že konflikt vyprovokovala. Ondřej v oné hádce dostal pořádný zásah do srdce a Fukiko to věděla. Ovšem jeho reakce nebyla v pořádku. Jejich rozepře začínali prostě být už příliš vážné a vypjaté. Přišel teď tedy opravdu čas na to, aby se něco změnilo.

Ondřej se stáhl do ústraní, hledal příčiny jejich nesnází a přemýšlel co dál.
Únava, to byl problém číslo jedna. Byli vyčerpaní a potřebovali si odpočinout a povolit opasky. To Ondřej cítil jako první nutnost. A také se sám potřeboval uzdravit, protože jeho nemoc mu teď výrazně komplikovala každodenní život. Jejich tvrdý životní styl bylo třeba uvolnit a reformovat.

Dalším důležitým problémem pak byla Ondřejova dominance a jakýsi tradiční a hierarchický model vztahu, ve kterém spolu s Fukiko fungovali. Jejich vztah byl velmi fragmentovaný, s jasným vymezením mužské a ženské role a rodinných úloh. V něm byl každý tak trochu pánem svého vlastního „rezortu“, a měl své jasné vymezení v rámci jakési malé sociální pyramidy. A ta byla nakonec v zásadě patriarchálního charakteru. Hranice jejich úloh byly sice co chvíli porušovány a stírány a oni se také co chvíli přetlačovali o svrchovanou pozici jednoho nad druhým, avšak nakonec se beztak vždy vraceli do vyjetých kolejí a do své „pyramidy“, v níž měl nakonec hlavní slovo muž.
Tento model byl sice velmi funkční pro jejich přírodní a soběstačný způsob života, ale velmi náročný a těžko udržitelný pro ně pro oba jako pro moderní lidi, kteří vyrostli ve více či méně emancipované společnosti. Jejich vztah byl efektivní v materiálních rovinách, ovšem čím dál tím chladnější a neosobní.
V duchu zachování milostného pouta a prohloubení vztahu bylo teď tedy třeba najít jiný model, který by lépe naplňoval jejich citové potřeby a nevedl k tak vyhroceným konfliktům.

A do třetice tu jako velký problém stála vzájemná připoutanost. Oba se nacházeli v pozici, kdy měli jen jeden druhého a byli na sobě velmi silně závislí. Ondřej na Fukiko spíše emočně, Fukiko na Ondřejovi více fyzicky a mentálně. To je velmi omezovalo a z každého konfliktu pak dělala jejich vzájemná připoutanost začarovaný kruh bolesti a trápení, ze kterého se jen těžko vymotávalo ven.
Posledních několik let žili Ondřej a Fukiko téměř nepřetržitě spolu. Sedm dní v týdnu a dvacet čtyři hodin denně. Společně pracovali, cestovali, starali se o dítě i umělecky tvořili. Byli sice velmi kompatibilní a vzájemně se doplňovali, ovšem jejich obrovské rozdíly, ať už kulturní, osobnostní či jiné, se nedaly zapřít a začaly teď čím dál tím více vyplouvat na povrch. Bohužel neměli v tomto jeden pro druhého dostatek pochopení a zároveň postrádali prostor pro každého zvlášť, v němž by si od sebe mohli odpočinout.

Bylo na čase tohle všechno změnit. Už nebylo dál možné, aby se Ondřej k Fukiko choval jako k vlastnímu zaměstnanci či dokonce majetku a nástroji naplňování vlastních cílů. A už také nebylo možné, aby dál nesl plnou zodpovědnost za všechny, jak tomu bylo doteď. A ani si nechtěl nadále připadat jen jako „dárce spermie” a „stroj na zajištění ochrany a materiálního zázemí“, jak od narození dcery často četl ve Fukičiných očích a z jejího chování vůči němu.
Bylo třeba méně závislosti, méně ambicí a rozhodně méně stresu a hněvu. Naproti tomu to chtělo více lásky, svobody a odpočinku. Ondřej věřil, že mohou s Fukiko vytvořit nový hlubší vztah překračující hranice emoční a fyzické závislosti, který by stál spíše na principech dobrovolného spojení, kooperace a hluboké vzájemné náklonosti. Měl vizi jakési vyšší formy přátelství a intimního rodinného pouta...
Tak to tehdy cítil a od té doby také začal dělat konkrétní kroky k tomu, aby se jejich život měnil tímto směrem.

Kroky k lepšímu

Na vnitřní úrovni se toho stalo mnoho. Změna myšlení a postojů, které začaly transformovat jejich vztah skrze malé každodenní události, byla stále výraznější a čím dál tím více ovlivňovala jejich celkový životní styl. Ondřejovi šlo sice omezování své dominantní pozice ztuha a pomaleji než by si přál, přesto však stále výrazněji uvolňoval své vůdcovské sevření. Více také odpočíval, jedl střídměji a s tím, jak ve svém životě omezoval stres a hněv, začal se hojit i jeho nemocný žaludek, až si ho sám vyléčil zcela.
Na vnější úrovni si pak Ondřej a Fukiko začali pozvolna různým způsobem ulehčovat život. Dovolili si například používat některé stroje (jako třeba motorovou pilu či auto) a uvolnily i své striktní finanční limity. Svou pozornost pak postupně směrovali od přírody a ekologického způsobu života více k sociálním a uměleckým aktivitám.
Začínali také fungovat více každý zvlášť. Ondřej trávil víc a víc času v samotě, která ho osvobozovala od jeho emoční závislosti na Fukiko, a zároveň hledal způsoby, jak z Fukiko udělat samostatnější a emancipovanější ženu.

Nejprve cítil, že je třeba, aby si Fukiko odpočinula od dcerky a měla trošku času sama pro sebe. To bylo ještě na Slovensku v zimě 2014/15. Ondřej tehdy zařídil, že si k sobě na několik týdnů jejich dceru vzala Ondřejova matka. A i Ondřej sám pak odjel na chvíli do Čech a Fukiko se věnovala zejména sama sobě a přátelům.
Když se pak vrátili na jaře do Rumunska, Ondřej na jejich farmě vyčlenil Fukiko její vlastní políčko, kde mohla zahradničit po svém. Vzájemné rozpory ve farmářských postojích byly totiž do té doby častým zdrojem konfliktů.
Postupně si také rozdělili finance, začali častěji spát každý zvlášť a nakonec, za finanční podpory Fukičina otce, Ondřej zařídil koupi nového domu v jiné české vesnici v Rumunsku, kde měla Fukiko větší pohodlí a mohla tam být zcela svou vlastní paní.
Ondřej tam měl, alespoň ze začátku, figurovat jen jako fyzická a mentální výpomoc, plánovalo se však, že se i on postupně do domu přesune (či přinejmenším do stejné vesnice), aby si mohli být na blízku a rozvíjet komunitní aktivity s ostatními obyvateli vesnice.

Fukiko zatím začala být více v kontaktu s vlastními přáteli a začátkem roku 2016 dokonce sama s dcerkou odjela na tři měsíce do Japonska. Bylo pro ni dobré osvěžit vztahy se svou rodinou a kulturou, odpočinout si od jejich stylu života a nakonec i od Ondřeje samého. A oba také chtěli, aby teď již dvouapůlletá dcerka oživila kontakt se svými japonskými kořeny.
A tak se také stalo. Fukiko odjela. Ovšem, tímhle malým výletem do Japonska se to pak, zdá se, celé zvrtlo.

Nový muž

Ondřej si ve své zimní samotě, kterou trávil na přelomu roku 2015 a 2016 v lesním domku v Šumici, konečně opravdu odpočinul. Hodně se přitom díval do minulosti a ještě více si uvědomoval své zanedbávání vztahu s Fukiko v posledních letech.
Roky pracoval na svém spojení s přírodou a se světem lidského vědění a rozšiřoval své fyzické a intelektuální kapacity. Trénoval a posiloval svoji individualitu a dosáhl vysoké úrovně osobní nezávislosti. Dokázal teď žít mimo konzumní společnost a nabyl jistoty, že i kdyby onen nespravedlivý a destruktivně nastavený globální systém světa dospěl ke svému kolapsu (z čehož měl vždy velké obavy), uměl by se o sebe a o svoji rodinu postarat.
Splnil si také všechny svoje cestovatelské a studijní sny a získal přitom uznání a přijetí od mnoha duchovních a společenských autorit rozličných kultur. Neměl tedy dál důvod pochybovat o svém místě ve společnosti, ani o svých základních životních hodnotách.
Byl spokojený. Vlastně měl teď všechno, co si kdy na fyzické, intelektuální a společenské úrovni přál. A to včetně krásné exotické ženy, bystrého a zdravého dítěte a klidného čistého místa k životu uprostřed idylické přírody.
Ovšem uvědomil si, že toho všeho dosáhl na úkor zanedbávání svého emocionálního světa a osobních vztahů s druhými lidmi, kterým do té doby věnoval jen málo pozornosti. Jeho nejhlubší hodnoty se mu v rovině mezilidských vztahů dařily naplňovat jen s největšími obtížemi a to teď viděl jasněji než kdy předtím. Během svého odpočinku v samotě se tedy jen utvrdil ve svém předsevzetí stát se více milujícím manželem a otcem a vynahradit Fukiko náročnost a tvrdost života, jíž spolu posledních několik let procházeli.
Nemohl se pak již dočkat jejího návratu.

Ovšem Fukiko se zatím v Japonsku vydala jinou cestou. Oprašovala tam své závislostní vztahy na rodině a na místním sociálním systému a začala se pomalu odklánět od jejich společného směřování. A také se zamilovala do jiného muže. To byla nejvýraznější věc.
Když pak přijela, Ondřej byl z této novinky velmi zaskočený. Takový výsledek od svého dobrovolného odevzdání své mužské dominance nečekal. A hledal teď způsoby, jak se k Fukičině citové nevěře postavit.
Byla to nesnadná situace. Ovšem ve svém rozhodování nakonec zaujal zcela jasný postoj. Románek vlastní ženy pro něj sice nebyl ničím příjemným, ale rozhodně se nechtěl vracet ke své dominantní a majetnické pozici přísného manžela, jakou zastával kdysi. A tak se rozhodl Fukičině nové lásce nebránit.
Chtěl její štěstí a svobodu, to bylo pro něj na prvním místě. A to i za cenu oběti své mužské hrdosti.
Krom toho si v té době nijak nebyl s to představit, že by mohl o Fukiko přijít. Její nový muž byl totiž shodou okolností její bývalý přítel, tokijský cvičitel capoeiry jménem Takashi, od kterého původně k Ondřejovi odešla. Ondřej tak věřil, že si teď Fukiko jen potřebuje vyřešit nějaké citové pletence z minulosti a nijak nechtěl být tomuto procesu překážkou.
V jejím novém vztahu ji tedy podpořil, jako by to byla určitá forma léku. Doufal přitom, že jakmile si Fukiko vyřeší, co je třeba, a získá, co jí možná v jejím současném vztahu s ním samým chybí, vrátí se k němu v novém hávu, šťastnější a svobodnější. A o to více pak i ocení jeho oběť. Přeci jen, byli si nejlepšími přáteli a byli rodina, a on věřil, že ho Fukiko v hloubi srdci stále miluje, jako miloval on ji.

Rostoucí nepřátelství

Ovšem stal se úplný opak. Fukiko se začala od Ondřeje více a více odtahovat a přimykat se zpět k Japonsku a k novému muži. Přitom s Ondřejem začala jednat čím dál tím povýšeněji, napadala ho a spojovala se proti němu s jinými lidmi. Začala se vskutku osvobozovat od své závislosti na něm, jak si původně přál, ovšem spíše než jako příležitost k transformaci jejich vztahu a k rozvíjení vzájemné lásky a vlastní svobody to vzala jako šanci k útěku, k odtržení se od něj a k přechodu k závislosti jiné. A to začalo být opravdové trápení, protože Ondřej od té doby nikdy nevěděl, co může od Fukiko čekat. Jejich společný život tak pro něj začal být sérií bolestných situací a překvapení.
Prvním opravdovým šokem pro něj byla hádka s jedněmi známými v létě 2016, při které se Fukiko zcela automaticky postavila na jejich stranu a ostře Ondřeje napadla. Šlo tehdy o sousedy jejich nového domu, s nimiž byl Ondřej už nějaký čas v neshodě. A ačkoli původně nešlo o nic vážného, celá věc se postupně nešťastně a zbytečně nafoukla a Fukiko přitom zcela přešla na stranu sousedů. A to přestože Ondřeje mezitím vytrvale ujišťovala o své náklonnosti a přátelství k němu. Fakt, že mu teď tak náhle „vrazila nůž do zad” bylo něco, z čeho se nemohl dlouho vzpamatovat. A to navíc v rozepři, která probíhala v češtině a ona tak nemohla dobře vyhodnotit, kdo je vlastně v právu.
Pro Ondřeje to byla velmi bolestná a vážná věc a na to téma se pak s Fukiko silně pohádali. Sice se potom zas usmířili, ale celý konflikt se vlastně nikdy pořádně nevyřešil, ani neuklidnil. A chvíli nato spolu odjeli do Japonska.