Po rozvodu

Poznámky k textu:

  • Pro základní přehled stačí přečíst tučně zvýrazněné pasáže.
  • Celý text je protkán odkazy na konkrétní dokumentaci, jež se zobrazí po rozkliknutí, a to buď v anglickém, českém nebo japonském jazyce. Přiložené emaily a dopisy jsou často graficky upraveny, jejich originální podobu však lze najít zde: (Dokumetace)
  • V celém příběhu píši o sobě sama ve třetí osobě. Tento způsob mi pomáhá udržet si od celé věci potřebný odstup.

Změna plánu

Plán byl původně takový, že po rozvodu spolu všichni tři odletí zpět do Evropy, kde Fukiko zůstane jen krátce a nechá pak dcerku dva měsíce s Ondřejem v Rumunsku, zatímco ona sama se vrátí do Japonska za prací. Ovšem už jen hodinu po rozvodu začala Fukiko s celým plánem spekulovat, měnit ho a jednala s Ondřejem z čím dál svrchovanější pozice (viz e-maily 6.-8.3.2017).
Ondřej přitom odmítl před odletem navštívit Fukičiny rodiče a přespat v jejich domě, protože se jakkoli chtěl vyhnout střetu s její matkou. Bylo mu jasné, že pro všechny bude lepší, když se od ní bude držet dál. Fukiko to však tehdy vzala jako urážku její rodiny a rozhněvala se.
Výsledkem rozvodu tedy nakonec nebyla svoboda a přátelství, jak doufal, ale ještě větší Fukičino povýšení a svéhlavost a otevřenější projevy opovržení a nenávisti. Celé mu to teď zas bralo dech. Jeho plány a strategie se zhroutily. A nedostávaje odpověď na svůj poslední e-mailový protest proti změně dohody, začal se smiřovat s tím, že Fukiko ani nepřijde na letiště a on tak možná svoji dceru už opravdu neuvidí. Ostatně, sám jí tuto možnost v dopise z 11.2. nabízel.
V duchu své nabídky teď očekával, že ho Fukiko nechá alespoň důstojně odejít, když už není ochotna naplnit jeho představy přátelství a rovného rodičovství.

Ale nestalo se tak. Do letadla nakonec nastoupili ve třech. A to přesto, že se hned krátce po setkání na letišti pohádali, když jejich dcerka začala opět hlasitě vychvalovat přednosti Fukičina nového přítele a kdy před ní Fukiko zhanobila hračku, kterou Ondřej dcerce přinesl. Byla to teď pro něj další rána do srdce a hned u odbavení si proto vzdorovitě zažádal o oddělené sedadlo. Už za pár minut se sice za svou unáhlenost omluvil, ale přesto se pak v letadle s Fukiko ještě jednou pohádali (přičemž Fukiko na něj teď v rozčilení volala i letušky) a do Čech se nevraceli vůbec v dobré náladě.

Měl už v tom celém naprostý chaos. Fukičino jednání pro něj už postrádalo jakoukoli logiku. Když razil rovnou péči o dceru, vzpírala se. Když se otevřeně vzdal všech svých nároků a práv, nazvala ho násilníkem. A když se už dvakrát chystal odejít, šla za ním a dál ho napadala. Vypadalo to, jakoby vždy volila přesný opak toho co volil on sám. Nedokázal tomu porozumět. A výrazně už teď začal ztrácet trpělivost.

V Čechách nejdříve společně navštívili Ondřejovu rodinu, Ondřej si pak vzal dcerku zhruba na týden k sobě, a každý zvlášť potom odjeli do Rumunska. Ondřej pořádal po cestě několik svých přednášek, které absolvoval i s dcerou, zatímco od Fukiko očekával, že zatím obstará byrokratické náležitosti vedoucí k uznání jejich rozvodu v České republice. Jak se dohodli, měla později přivézt z Japonska potřebné dokumenty, které se právě nacházely v procesu zhotovování japonskými úřady a rozvodový proces dokončit.
Ovšem nic takového nakonec nikdy neudělala a spokojila se s japonským rozvodem a se svou vlastní svobodou v rodné zemi, aniž by jakkoli dbala o svobodu Ondřejovu. V České republice a v Evropské unii jsou tak Ondřej s Fukiko nadále oficiálními manžely.

Ondřejovy e-maily z Japonska vlastní rodině, které Fukiko přeposlal, aby mu věřila že svou rodinu nemanipuluje proti ní a nemusela se bát, že by po rozvodu nebyla v Čechách vítána

Velká debata

Když Ondřej začátkem dubna přijel do jejich nového domu v české vesnici Rovensko v jižním Rumunsku, byl už připravený na boj. Ten si do té doby ustavičně zakazoval. Avšak teď radikálně měnil strategii. Podle očekávání totiž Fukiko znovu odmítla dcerku s Ondřejem v Rumunsku nechat (jak zněl původní plán) a trvala na tom odvézt si ji s sebou do Japonska ihned. S tím zásadně nesouhlasil. Za poslední čtyři měsíce s dcerkou, vinou Fukiko a její matky, strávil ze slíbených dvou měsíců dohromady jen tři týdny. S vidinou dvou plánovaných společných měsíců v Rumunsku to však veskrze toleroval.
Teď už však ustupovat nechtěl. Zaujal tedy opět po dlouhé době přísný a rozhodný postoj, na který Fukiko reagovala nervózně a nesměle.

V Rovensku pak začaly táhlé a zamotané diskuse trvající téměř celý den až dlouho do noci. Fukiko při nich vytrvale měnila názory, a s čím souhlasila v jednom momentu, to v několika chvílích zas odřekla. Ondřej tak co chvíli balil kufry a zas je vybaloval. A poprvé si tehdy jejich rozhovory, po předchozích zkušenostech plných nesmyslů, podvodů a křivých obvinění, raději nahrál na diktafon. Nejprve tajně, ale později během diskuze o tom Fukiko informoval.
Tohle zvukové „šmírování“ od něj nebyl nijak chvályhodný akt, ale říkal si, že pokud by náhodou tuhle bitvu prohrál, ať mu jednou alespoň dcerka věří, že udělal opravdu maximum pro to, aby se v jejím životě udržel. Strategie ústupků selhala a on teď viděl, že jestli nezačne být tvrdý, vystaví svou dceru riziku, že ztratí svého otce navždy.

Byly to velmi vypjaté okamžiky. Ondřej nedokázal Fukiko přesvědčit a bez jejího souhlasu si dcerku odvézt nechtěl, a to přestože tím několikrát pohrozil. A pohrozil také českým soudem, přestože mu bylo jasné, že se k takové variantě nikdy neuchýlí. Ve své zoufalosti zkoušel už prostě vše, jen aby Fukiko dodržela svůj slib. Jednou tak už i dcerku, která sama s ním zůstat chtěla a byla na to připravená, vzal do náruče a chystal se k odjezdu, prosíc Fukiko, ať svolí a nechá je jít. Ta ale propukla v tak zoufalý pláč, že mu to rvalo srdce a dcerku jí tedy opět nechal. Nato pak už i jeho vlastní zoufalství dospělo vrcholu a on se chystal odjet sám. V tu chvíli ho však Fukiko zadržela ve dveřích. A to přesto, že jen pár chvil předtím na něj ještě byla připravena volat policii za únos dítěte.
Opravdu se to v nich tehdy pralo a byly to vrcholně nepříjemné zážitky pro všechny. Nejvíc však ale jistě utrpěla jejich téměř čtyřletá dcera, která byla, chybou jich obou, většině konfliktu útrpným svědkem.

Ondřej tehdy opět viděl, že tou opravdu primární příčinou jejich problému je Fukičina až obsesivní připoutanost k dceři a touha mít ji neustále u sebe. Ona slepá připoutanost bránící jí vidět to, co je pro dceru opravdu důležité, a fakt, že dcerka potřebuje oba rodiče. Chtěla ji mít jen pro sebe a naplňovat jen své plány a své vize rodičovství. Zatímco tedy on uvolnil svou dominanci v jejich partnerském vztahu, Fukiko si ponechávala a posilovala tu svou ve vztahu rodičovském. To nebylo moc fér. Tohle nebyla opravdová emancipace, o níž snil.
Nevěděl co si s tím má počít. Cítil, jaké nebezpečí a omezení se ve Fukičině obsesi pro dceru skrývá, ale neviděl řešení v tom ji od Fukiko násilím odtrhnout. A podobně nesmyslný mu nakonec přišel i jeho vlastní odchod. Celý den přesvědčování přitom nezabíral a on už byl bezradný. Nevěděl, jak dál. Zůstal tedy nakonec jen stát na místě a čekal, co se stane

Fukiko se po nějaké chvíli uklidnila a Ondřeje nakonec požádala, ať přespí v Rovensku, že se ráno definitivně rozhodne. Souhlasil a všichni tři šli tedy spát. Ráno však za ním Fukiko přišla s tím, že se stále není schopna rozhodnout a že chce požádat o radu přátele a rodinu. Zavolala tedy svému otci do Japonska. A ten jí po delší debatě doporučil, ať dcerku s Ondřejem v Rumunsku nechá. Fukiko se pak podle toho okamžitě zařídila a nijak už dál nenamítala, aby si Ondřej dcerku odvezl s sebou do Šumice.
Celý tento závěr vyhrocené situace pak jen Ondřeje utvrdil v tom, že Fukiko ve svých rozhodnutích dál zcela závisí na druhých lidech a že když předal zodpovědnost a péči o dceru do jejích rukou, vlastně dcerku spíše odevzdal do rukou jejích rodičů. A to mu nebylo nijak po chuti.
Viděl teď jasně, že Fukičina samostatnost je pouhá iluze a že motivace, s nimiž ho sama žádala o rozvod a které mu jasně vylíčila v jednom ze svých lednových dopisů, zůstaly nenaplněné. Začal teď tedy usilovně přemýšlet, jak celou situaci řešit a jak napravit svůj omyl, když jí v důvěře svěřil při rozvodu tak velkou moc.

Nahrávky, které Ondřej pořídil během velké debaty v Rovensku svým diktafonem

S dcerkou doma

Ony dva měsíce s dcerkou v lesním domku na okraji české vesnice Šumice byly pro Ondřeje kouzelným časem. Pracoval s ní společně na zahradě a dohromady vařili, kreslili a hráli si. Na jeho farmu zatím přijížděli různí hosté a dobrovolníci, takže měla dcerka vždy o společnost a zábavu postaráno. Ondřej jí zatím postavil malý zahradní domek s kuchyňkou, pořídil jí dvě kůzlátka a malé králíčky a párkrát do týdne ji vozil za dětmi do místní školky, kde se učila novému jazyku: rumunštině. Byl si s ní v té době blíže než kdy dřív a definitivně se také utvrdil v jejich vzájemném poutu a lásce.
Během toho času zatím Fukiko frekventovaně o dceři informoval, a to písemně, fotograficky i telefonicky (viz e-maily duben až červen 2017).
Dělal tak z vlastní iniciativy a to zejména proto, aby Fukiko ulehčil stýskání a čas strávený bez dcery. Ovšem postupně si začal všímat, že jeho počínání má spíše opačný efekt. Zdálo se mu, že místo ulehčení vzbuzuje ve Fukiko spíše závist a strach z toho, že ho dcerka opravdu miluje a je jí s ním dobře. A bylo i stále více zřetelné, že ho Fukiko vnímá více jako hrozbu, která by od ní mohla dcerku odvést, než jako rovnocenného rodičovského partnera.

Domluva o péči

Ondřej teď intenzivně přemýšlel, co dál, když jeho strategie ústupků nezabrala a naděje na přátelství s Fukiko a na vzájemnou důvěru se čím dál víc vzdalovala. Jak to udělat, aby zajistil trvalý smír a co nejlepší podmínky pro výchovu a růst dcery, zahrnující přítomnost obou rodičů a zdravý a kreativní životní styl. Vzpomínal přitom na důležitou větu, kterou Fukiko pronesla při jejich velké debatě v Rovensku, když říkala, že potřebuje být potřebována. Přemýšlel a docházel postupně k závěru, že to s transformací jejich vztahu a životního stylu, s níž začal před dvěma lety, vzal možná za špatný konec. Tedy alespoň co se týče Fukiko.
Chtěl jí dát svobodu a nezávislost, aby mohla být samostatnější a silnější, ale teď viděl, že na něco takového nejspíše nebyla připravená a snadno tedy upadla zpět do závislosti na svých rodičích a na konzumním způsobu života, z níž ji před osmi lety vytáhl. Chtěl to teď napravit a řekl si, že by třebas mohl zkusit vzít Fukiko zpět pod svá ochranná křídla. Na tom základě jí dokonce navrhl, aby se k němu vrátila. Ovšem dostal negativní odpověď. Ani tahle iniciativa nevyšla. V tomto směru to tedy zase brzy vzdal.
Jediné východisko pak už viděl jen v jasné dohodě o péči o dceru, sepsané na papír a s přesnými daty výměny dcerky, která by jim všem zaručovala klid, řád a jistotu. Psal tedy e-maily s návrhy dohody, ovšem Fukiko se jakékoli dohodě a konkrétním datům vzpírala. Velmi těžko se jim komunikovalo. Navrhl jí tedy, aby spolu odjeli do Turecka za jejich společným přítelem, který znal jejich problém a byl ochotný jim s komunikací pomoci. I to však zamítla.
Nakonec tedy ještě navrhl debatu s profesionálním mediátorem v Čechách. Ovšem i k té se Fukiko stavěla zpočátku negativně. A když pak ani nepřijela na dcerčiny narozeniny, jak slibovala, Ondřej už se rozhněval a napsal jí tvrdý e-mail, v němž jasně specifikoval veškeré své priority, co se výchovy dcery týče a Fukiko pohrozil, že pokud nesepíšou jasnou dohodu o péči s konkrétními daty výměny, vezme zodpovědnost zpět do vlastních rukou a nenechá ji dále o životě jejich dcery rozhodovat.
Fukiko postupně souhlasila s diskuzí pod dohledem profesionálního českého mediátora, kterého nakonec i sama vybrala a objednala. Mediace na Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu dětí v Brně, kterou se předtím pokoušel zařídit Ondřej, a která slibovala největší objektivitu, bohužel selhala z důvodu obvyklého bydliště jejich dcery, které bylo v tu dobu v Rumunsku. Ondřej tedy nakonec nechal výběr mediátora na Fukiko, aby se při debatě cítila co nejbezpečněji.

Předání dcerky

Když Fukiko přijela koncem června 2017 do Rumunska, byla hubená a v očích se jí zračilo vyčerpání a neštěstí. Ondřeje ten pohled zabolel a v tu chvíli si vyčítal tvrdost svého posledního dopisu, který ve Fukiko vzbudil jen další vlnu strachu a negace.
Udělal krok zpět. Měl tehdy snad zachovat tvrdý postoj, když už s ním jednou začal, ale nešlo mu to. Stále Fukiko hluboce miloval a její utrpení vnímal velmi citlivě. Hledal teď tedy spíše způsob, jak ji opět uklidnit a celou situaci zjemnit. Rozhodl se proto, že jí předá dcerku a nechá Fukiko, ať ji sama odveze do Čech, kde se měla začátkem července odehrát debata s mediátorem. A to přestože jí původně plánoval dcerku předat až poté, co spolu sepíšou řádnou dohodu o výměně péče. Fukiko mu za to slíbila, že nejprve dcerku doveze k Ondřejovým rodičům a přijede pak sama na mediovanou diskuzi.
Když tehdy Ondřej předával Fukiko dcerčin pas, tolik se bál, že se mu udělalo až špatně od žaludku. A když od nich pak odcházel, téměř už zvracel strachy. Po těch dvou nádherných měsících se v něm znovu probudila jeho rodičovská připoutanost. A jeho obavy, že o dcerku přijde, teď vzrostly do téměř neúnosných rozměrů. Měl tendenci se vrátit, vše vzít zpět a dcerku si odvézt sebou. A dlouho otálel s odjezdem. Ale už dal své slovo a nakonec tedy odjel, nechávaje jen pod Fukičinými dveřmi vzkaz: “Je mi špatně strachy. Nejradši bych k vám teď vtrhnul a vzal si Aničku zpátky. Ale věřím Ti. Ty nejsi nepřítel, to strach sám.” Pak odjel do svého domu v Šumici a následně do Čech.

Příprava na mediaci

Fukiko však svůj slib opět nedodržela. Tentokrát s výmluvou na špatný zdravotní stav dcery. A od té doby se začala před Ondřejem skrývat, výsměšně mu přitom po e-mailech zatajujíc místo svého pobytu (viz e-maily z 11.-12.7.2017). 
Na první dohodnutou schůzku s mediátorem pak vůbec nedorazila. To bylo další překvapení a náhlá změna, kterou Fukiko oznámila jen pár hodin před samotnou schůzkou. Ondřej už byl na místě. A nikdo v tu chvíli opravdu nevěděl, jestli mediace vůbec kdy proběhne. Ve vzduchu opět visela hrozba, že Ondřej už dcerku víc neuvidí.
Fukiko však pokračovala v komunikaci s mediátorem a všichni společně se posléze dohodli na náhradním termínu.

Ještě před samotnou mediací se mediátor setkal s Ondřejem a Fukiko s každým zvlášť, a na základě těchto setkání vypracoval soubor základních principů, stojících na bázi vzájemné tolerance, úcty a rovnosti, ze kterých chtěl při mediaci vycházet. Oběma je zaslal. Ondřej je bez výhrad přijal (telefonicky). Fukiko se však k nim postavila negativně a několik z nich i ostře zamítla. Z jejího dopisu pak začalo být zcela zřejmé, že se ve své argumentaci opírá o právní akt a soudní rozhodnutí v Japonsku, nebrajíc vůbec v potaz soukromé dohody a sliby, jimž pro změnu dával váhu Ondřej. A podle toho teď také začala Ondřejův podíl na péči a výchově dcery nazývat “Návštěvami”.

E-mail se základními principy diskuze nastíněnými mediátorem, a Fukičina reakce na ně

Dva Ondřejovi e-maily mediátorovi, přibližující situaci s Fukiko

Mediace

Když se pak sešli u mediátora na druhý termín o týden později, přivedla si sebou Fukiko osobního překladatele a překvapivě i právníka. Byl to neformální mediační rozhovor, který měl předejít soudním procesům a vytvořit přátelskou atmosféru a jasnou dohodu výměny péče o dceru. Když tedy Ondřej zjistil právnickou totožnost tajemného přítele Antonína, kterého už před mediací Fukiko avizovala jako svou psychickou podporu, striktně odmítl jeho přítomnost. Dovolil však nakonec, aby byl právník nedaleko. Fukiko se za ním pak chodila během přestávek vytrvale radit.
Když se v začátku rozhovoru rozhodovalo, zdali právník zůstane či nikoli, mediátor navrhl, aby si toto vyřešili Ondřej s Fukiko sami. Vzal tedy překladatele i právníka stranou a nechal spolu pár o samotě. Jak se však později Ondřej dozvěděl, překladateli a právníku to nikterak nebylo po chuti, protože žili v představě, že se Ondřej pokusil Fukiko v minulosti zabít a že je nebezpečným agresorem. Překladatel byl přitom Ondřejův známý, kterému se on jen pár dní před mediací se svou dávnou minulostí s Fukiko upřímně svěřil. A on teď přišel s právníkem, jímž byl jeho vlastní švagr.

Byl tam tedy profesionální mediátor, kterého Fukiko sama vybrala a objednala a který se před mediací zaručil za její bezpečnost a za to, že si po mediaci odveze dcerku s sebou. Vedle něj tu pak byl Fukičin překladatel, který Ondřeje, zdá se, zradil. A nakonec právník, s nímž Fukiko přijela v jeho černém Porsche.
Ondřej byl, stejně jako v Japonsku, sám. A stál tu před výraznou přesilou. Během hovorů se pak od začátku ocitl pod palbou.
Fukiko ho hned zkraje otevřeně nařkla, že ji před dcerou pomlouvá a manipuluje ji proti ní. Neslyšel to od ní poprvé. A nebyla to pravda. Tohle pokušení dobře znal, ale vytrvale mu vzdoroval a nikdy mu nepodlehl. O Fukiko mluvil k dceři vždy v dobrém. Naopak z pomlouvání jeho samého podezříval Fukiko a její matku. Ale cítil, že tuhle celou věc zas řídí jen jejich strach, a tak teď přecházel tuto situaci mlčením.
Hůře se mu spíše snášely momenty, kdy v pauzách pozoroval Fukiko, jak se vesele baví se svým právníkem, a pak se s novým a útočným sebevědomím vrací zpět ke stolu k novému kolu diskuze. Viděl teď přímo, že onen byrokraticko-právní systém, kterému společně ta dlouhá léta vzdorovali a kterému se na míle vyhýbali uchylujíc se do přírody a k tradičním hodnotám, byl teď Fukičiným hlavním spojencem. A z toho mu bylo opravdu úzko.

Dohoda

Debata nakonec trvala téměř čtyři hodiny a výsledkem byla sepsaná dohoda o datech a místech výměny dcerky, která zaručovala Ondřejovi s dcerou čtyři měsíce v roce. Na ty postupně slevil ze svých šesti. Fukiko přitom navýšila ze svého jednoho, který chtěla Ondřejovi dát (a to ještě za podmínek, že by vždy musel přijet za dcerou do Japonska). Pro oba byly počáteční podmínky toho druhého nepřijatelné.
Fukiko se přitom nikterak nevyjádřila k Ondřejově dřívější nabídce finanční podpory (která by pokryla její základní měsíční životní výdaje) v případě, že by se rozhodla pobývat s dcerkou v Rumunsku. Důvod byl teď jasný: Fukiko se rozhodla žít v Japonsku. V tom do té doby Ondřej neměl nikdy zcela jasno.
Nakonec se však přece dohodli. Právník zatím sepsal jejich dohodu ve dvou kopiích a ty společně podepsali (Psaná dohoda). Podle této dohody měla pak první výměna dcerky proběhnout na konci října stejného roku (2017) v jejich novém domě v Rovensku.
Rozešli se potom v přátelském duchu a Fukiko si plánovala brzy odvézt dcerku na tři měsíce do Japonska.

Bolestná návštěva

Předtím, než Fukiko odletěla, ještě krátce i s dcerkou navštívila Ondřejovy rodiče. A to zrovna v době, kdy tam byl i Ondřej, přestože jí už při mediaci navrhoval, aby spíše přijela v jiný čas, až bude nepřítomen, bude-li jí to tak lépe vyhovovat. Ale přijela teď. A když se pak v rodinném kruhu rozhodovalo o společném programu na následující dva dny, všichni, společně s Fukiko, se upínali k Ondřejovi, aby určil, co se bude dít. Bránil se tomu, byl zmatený a necítil se v pozici organizátora společného programu. Ale nakonec, pod stálým naléháním všech, přeci rozhodl: Chtěl být, téměř po měsíci, ještě chvíli sám s dcerou. A požádal tedy Fukiko, aby si udělala na jeden den vlastní program a nechala mu tento poslední den na rozloučení s dcerkou před jejich odletem do Japonska.
Fukiko však v tu chvíli rázně odmítla a dokonce na něj začala útočit slovy, že je zkažený a žádá si už příliš. A když pak ještě téhož dne od dcerky uslyšel větu: “Tatínku, já chci umřít.”, už to na něj bylo moc a emocionálně se sesypal. Ocitl se tehdy na dně a nedokázal už než plakat. V době, kdy už očekával mír a cestu k lepšímu, nebyl vůbec připravený na další ránu. Byl bez sebe bolestí a našel už jen dost síly na to, aby požádal své rodiče, ať ho odvezou od Fukiko pryč.
Odvezli ho, přešla noc, a když se vrátili, Fukiko byla pryč. Utekla. A od té doby Ondřej už neviděl ani ji, ani dcerku.

Porušení dohody

Příliš pak už neočekával, že Fukiko dodrží psanou dohodu výměny. Ale přesto tady stále byla naděje. Malá naděje v rozum a čestné jednání. Přeci jen s Fukiko začátkem podzimu ještě komunikovali, a přestože Ondřej dostával veskrze jen e-maily, v nichž si Fukiko žádala zrušení jejich společných internetových schránek a databází a snažila se vyklouznout z psané dohody změnou dat, stále se u ní objevovala ochota přijet a dohodu splnit. Stále tedy doufal…
Bohužel však opět marně. Když se totiž čas výměny přiblížil, Fukiko jen vzkázala, že nemá peníze, že má svá práva a že nepřijede.

E-mail z 10.10.2017

V tu chvíli jako by v Ondřejovi něco zemřelo. Otec v něm zemřel. Onen živitel, ochránce a vychovatel svého dítěte, který zároveň po své dceři touží jako po potravě vlastního srdce. Zemřel. A on ho nechal odejít.
Smířil se s tím. Bylo mu jasné, že bez záruky dodržování dohod a slibů není dál možné, aby se mohl efektivně podílet na výchově dcery a na rozhodování o jejím životě. Popřál tedy jen Fukiko e-mailem vše dobré a stáhnul se do své samoty. Byl připraven odejít z jejich života a začít svůj vlastní nový život jako svobodný bezdětný mládenec, který ví, že udělal ze své strany maximum. Proti takové míře podvodů, lží a nečestného jednání se už cítil bezmocný.

E-mail z 11.10.2017

Zodpovědnost

Začal si tedy hledět svého. A bylo mu dobře. Vlastně zažíval jedno z nejsvobodnějších a nejšťastnějších období svého života. Ale nakonec, ať se snažil, jak se snažil, nešlo mu od své dcery definitivně odejít. Stále se k ní v myšlenkách vracel. A to přestože si nijak nesmutnil z její nepřítomnosti.
Nejdřív nevěděl co to má znamenat. Přeci se už se vším smířil, tak proč ho jeho srdce stále nechce nechat odejít? Dcerka jednou přijde, až vyroste, a dozví se pravdu. A Fukiko ať jde zatím třeba k čertu. Jako táta prostě skončil. Tak proč ho k sobě dcera stále volá?

Nerozuměl tomu. Ale brzy mu to došlo. A bylo to tak naivně prosté...

Jako otec totiž ve skutečnosti nikdy nezemřel, jak se zprvu domníval. Tehdy v říjnu zemřela jen jeho představa otcovství. Jeho otcovské ambice, přání a touha mít dceru u sebe. Faktem však zůstávalo, že dokud je jeho dcera naživu, přežívá i on jako její otec a má nadále svou rodičovskou zodpovědnost. Zodpovědnost držet se své dceři na blízku, být jí vzorem a milovat ji.
Přeci jen, zplodil ji a čtyři roky ji vychovával. Byl tedy nedílnou součástí jejího těla i osobnosti. A aby tahle část v ní mohla růst a rozvíjet se, potřebuje svého tátu. Jinak jako člověk o něco přijde. O něco, co jí snad pak bude chybět celý život…
Slyšel v sobě tenhle výstražný hlas a cítil teď, že by asi neměl něco takového dopustit.

A ještě jedna věc tu visela ve vzduchu... Jeho dcera ho miluje a chce mu být na blízku, tím si byl jistý. Ale vzbuzuje-li její touha po něm ve Fukiko bolest a snad dokonce pohoršení, čehož už byl několikrát svědkem, je soustavně nucena sebe sama potlačovat a dusit. Svým odchodem by tedy vlastně vystavil svou dceru i určitému nebezpečí, protože teď hrozilo velké riziko, že vše, co je na ní jeho a co je české, se pravděpodobně ocitá v nenávistném sevření Fukiko a její matky. Sám znal několik takových případů ze svého okolí a měl tedy představu, co dokáže nenávist jednoho rodiče k druhému v dětské duši napáchat za škodu.

Čas

Těch pár měsíců dával Fukiko čas. Poté co ztratil svou víru v přátelství i ve zdravý rozum, čas byl jeho poslední nadějí. Doufal, že v tom období pauzy Fukiko alespoň z části vyléčí svou nenávist, vyčistí si trochu hlavu a třebas nakonec přeci jen dohodu dodrží. Vyčkával tedy, zatímco jen posílal do Japonska pro dcerku dárky a pohádky, jež pro ni sám namluvil a nahrál. Avšak bez odpovědi. Nedostával od Fukiko o dceři žádné informace a nevěděl tedy, zdali se k ní vůbec jeho pohádky dostávají.

Nahrávky pohádek pro Aničku vytvořené mezi listopadem 2017 a únorem 2018

Dohoda podepsaná během mediace pak zněla, že druhé dva měsíce z dohodnutých čtyř stráví Ondřej s dcerou od dubna do června 2018. Teď byl leden, byl čas na přípravu. Napsal tedy Fukiko, zdali se chystá na jaře přijet s dcerou do Rumunska. Dostal však negativní odpověď. A když navrhl, že on sám tedy přijede do Japonska, přišly mu zpět hlavně ponižující zprávy, v nichž mu byla Fukiko ochotná umožnit jen jednodenní návštěvy dcery, a to ještě za předpokladu, že na ni nebude příliš mluvit…

E-mailová korespondence mezi 6. a 26.1. 2018

Boj

Tedy, i jeho poslední spojenec – čas, pohořel. A bylo to teď s definitivní platností jasné: Musí do Japonska a začít opravdu bojovat za právo své dcery na otce. Veškeré jeho naděje ve Fukiko byly pryč. Ztratil ji. Nejprve jako svou lásku, když dopustil, že jeho dominantní postoj, jeho ambice a rodinné role jich obou překryly jemnost jejich milostného vztahu. Pak ji ztratil jako svou ženu, když ji nechal jít za jiným mužem. A nakonec ji ztratil i jako přítelkyni a spojence, když v rámci rozvodového procesu sama podlehla svým slabostem a vlivu druhých lidí. Přišel o ni pak i jako o manželku, a s tím ztratil i svá otcovská práva. A úplně naposledy, v říjnu 2017, nakonec ztratil i svou dceru, alespoň co se jeho výchovných ambicí a tužeb týče.
Ztratil vlastně všechno. Všechno, co v jejich partnerském vztahu s Fukiko bylo opravdu důležité. Ovšem, až na jednu věc: zodpovědnost vůči své dceři.

Čeká ho teď tedy nesnadná práce. Udělat maximum pro to, aby dcera neztratila jeho, vlastního tátu. A nebude to vůbec snadné. Bez oficiálních práv, bez násilí, bez zázemí v cizí zemi, jejíž řeč dobře neovládá… Nemá zrovna nejlepší vyhlídky. A také bude sám. K tomu v situaci, kdy už možná dcerka bude tak ovlivněna nenávistí Fukiko k němu samému, že ho ani nebude chtít vidět.
Zdá se to téměř beznadějné…
Ale co má dělat? Musí to alespoň zkusit. Je si totiž jistý, že by jinak neměl klidný spánek. Vždyť jakým by byl své dceři vzorem, kdyby se bez boje podvolil podvodu a nenávisti? A jak těžko by mu asi bylo, kdyby se jí měl jednou podívat zpříma do očí a říci: “Odpusť, broučku, ale udělal jsem opravdu všechno, co bylo v mých silách.”

 

Více v sekci BLOG...